Někteří dny, někteří sotva hodiny. Sedí ve strohém, šerém, ponurém, cizím domě. Sedí kolem krbu a vzpomínají na dávný domov.
Není to ale tak dávno.
Pohádková říše žila v klidu a míru. Ano, občas někdo někoho zakousl, občas někdo někoho začaroval, ale to vše bylo součástí řádu. Ať už jim pohádkový osud přisoudil žít šťastně až do smrti nebo je odsoudil k zapomnění, všichni prožili svůj příběh tak, jak ho známe.
Zvoněním zvonce se však čas nezastavil. Pohádky byl konec, ale život plynul dál.
Šťastný konec je totiž potřeba si udržet a ten nešťastný… ten se vždycky můžete pokusit zvrátit. Pro každého je přece naděje k nápravě a pohádková říše je místem, kde jsou zázraky na denním pořádku – tak proč by se jednou nemohla Mařenka s ježibabou sejít nad šálkem horké čokolády a miskou perníčků?
Jenže přišel zlom, kdy pohádky přestaly mít osud ve vlastních rukou. Přišel den, který nenávratně změnil životy všech pohádkových postav, od té nejmenší mušky až po nejmocnější krále. Den, který neustály ani mocné magické bytosti.
Nedaleko za hranicemi nejvzdálenějšího pohádkového království se rozkládala země pověstí a starých mýtů. Tam vojvoda Vlastislav sebral početné vojsko a vytáhnul do války proti slabému a naivnímu sousedovi.
Šiky pověstí se převalily přes hranice do království krále Kazisvěta. Zpráva o tom, jak byly síly bojovného krále rozprášeny, se rozlétla do všech stran. Propukla panika.
I tváří v tvář přesile se král Miroslav vypravil v čele svého vojska do bitvy, ze které už se nevrátil. A královna Lada, silná a rozhodná, zavelela k ústupu. Do ostatních zemí pohádkové říše vyslala posly: se zdrcujícími novinkami a povely k evakuaci.
Kdokoliv se postavil pověstem na odpor, byl nemilosrdně smeten. Pohádkové bytosti ustupovaly stále dál a dál od hranic, ale brzy začalo být jasné, že nakonec nebude kam se skrýt.
Pokoutnou šeptandou se ale začala šířit zpráva, že existuje cesta ven. Do bezpečí. Že ti, kdo potkali Lišku Ryšku, se ztratili do jiného světa. Kouzelná liška, která smetá hory a staví mosty, se stala štvanou zvěří. Pohádkové bytosti umíraly ve snaze ji najít; byla to ale vždy Liška, kdo nacházel je, kdo vybíral, koho dostane do cizího světa a koho ne.
Liška odváděla ztracené pohádkové bytosti do podivného mezisvěta, do bludiště viaduktů, kde nikdo neviděl dále než pár metrů kolem sebe. Ti, kterým osud přál, se po bloudění vynořili v novém světě. V lidském světě. Ti ostatní nejspíše stále ještě bloudí po mostech v mezisvětě.
Zmatení, ztracení, hladoví a zmrzlí se několik dní skrývali, než se na ně poprvé po mnoha útrapách usmálo štěstí. Našla je dívka v bílém, která se v tomto neznámém světě pohybovala jako ryba ve vodě, ale přesto v ní bylo kouzlo, kterým jim byla podivně blízká. Jako by sama byla pohádkou toho divného světa s hlučnými burácejícími plechovými kočáry a těžkou mlhou valící se z vysokých pruhovaných věží.
Dívka v bílém pohádkám nabídla střechu nad hlavou a naučila je základní pravidla, podle kterých v tomto světě žít.
Mezi prvními, kdo prošli, byla královna Lada, děd Vševěd a Jelen se zlatými parohy. Byli to právě tito tři, kdo se začali starat o ostatní zmatené a ztracené, kteří přicházeli z mostů. Bylo na nich zajistit, aby se v lidském světě neztratili. Aby byli v bezpečí. Aby získali ztracenou sílu.
Jednoho dne budou znovu silní.
Jednoho dne najdou způsob, jak se pověstem postavit. A pak se přestanou jenom krčit v koutech špinavého lidského světa. Vrátí se do pohádkové říše a vyrvou pověstem svůj domov ze spárů.
Jednoho dne jistě.
