Rozumova kronika

     Já, Rozum, třetího dne po exodu, na místě zvaném Olomouc, rozhodl jsem se vlastní rukou zaznamenat vše, co se odehrává, co předcházelo, a co bude následovat, jako poučení pro příští generace a jako memento těm, kdo by zapomněli.

     Náš domov byla pohádková říše. Byla plná naděje. Kdo se ráno probouzel ve strouze pod mostem, mohl být za slunce západu korunován králem. Byla něžná, vílin lehký krok ani nezčeřil pramínky ranní mlhy a před krásou vznešených dívek bledlo i slunce a hvězdy. Byla krutá a bezohledná, vlci požírali Karkulky a sami umírali na mušce myslivců, princové se měnili v kámen jen pro rozmar krásné panny. Ale ať už byla jakákoliv, byl to náš domov.

     Dokud se přes hranice jako jediná ničivá vlna nepřevalily šiky strašlivého nepřítele. Pochodovali jako jeden muž, a pod jejich nohama hynuly kvítky kouzelných palouků a čepele jejich mečů prolévaly naši krev.

     Mnozí padli dříve, než jsme rozpoznali skutečnou hrozbu. Když králové pochopili, že se zemí jejich souseda se nepřítel nespokojí, bylo už pozdě.

     Naší jedinou nadějí byl útěk, v pohádkové říši už ale dávno nezůstal tak zapadlý kout, ve kterém bychom se mohli skrýt.

     Ti, kdo měli odvahu a štěstí, se po strastiplném bloudění vynořili zde. Ve světě, který ten náš připomínal jen jako zlý sen, jako se zpitvořený škleb dvorního šaška vysmívá půvabu lidské tváře.

     Za sedmero horami, za sedmero lesy se odehrávaly naše životy. Tady bych nenapočítal sedmero lesů, ani kdybych prochodil sedmimílové boty.

     Náš nový příběh se má začít za sedmero stokami…

O vzestupu strašlivého nepřítele

     Zdupaná tráva a zvířený prach.

     Tím to všechno začalo.

     Tak si pro nás přicházela naše smrt.

     Kdyby poutník, koňmo či opěšalý, procházel královstvími panovníků moudrých i pošetilých, mladých i starých, bojechtivých i mírumilovných, putoval stále dál a dál k severu, královské hrady a honosná kupecká města by nakonec ustoupila vesnicím a ty už jenom malým skupinkám sedláckých stavení. Kdyby ale poutník kráčel dál, nechal za zády i poslední schoulené chaloupky na samotách, stanul by před zdánlivě nekonečným mořem travnatých plání, táhnoucími se od obzoru k obzoru. Tehdy by poutník stál na samotných hranicích Pohádkové říše.

    Neznám poutníka, který by kráčel dál, který by se pustil skrz tu tichou prázdnou zemi. Možná ten, který může cestovat s větrem pod křídly.

    Mnozí ale věděli, že kde jeden příběh končí, druhý začíná. Mnozí věděli, že daleko za hranicemi našeho domova se rozkládá jiná říše, podobná té naší, a přitom tak odlišná. Byla to Říše starých bájí a pověstí, hrdých válečníků, moudrých vladyků a mocných bohů.

    Mnozí to věděli.

    Ale všem to bylo lhostejno.

    Těžko to nyní vládcům klást za vinu, vždyť pověsti byly vždy tichým sousedem, zahleděným do svých vlastních záležitostí. Který král by posílal své diplomaty do dalekých neprozkoumaných krajů, když měl plné ruce práce udržováním míru s vlastními sousedy?

    Muselo se to stát?

    Mohli jsme být varováni?

    Mohli jsme být připraveni?

    Nebyli jsme.

    Nevěděli jsme, že vládci říše pověstí mají rozpínavou a dobyvačnou povahu. Až do chvíle, kdy se první vojenské šiky objevily na hranicích království krále Kazisvěta.

     Nad pahorkem, který si král Kazisvět vybral pro střetnutí svých vojsk se smělým útočníkem, tiše zaznívalo klekání, když se obě armády do sebe zakously. Než se slunce toho dne uložilo ke spánku do krvavých duchen za obzorem, řinčení mečů už nahradilo krákání krkavců nad nečekanou hostinou.

O vojsku, které neslo naši naději
     Kterého královského vojevůdce by překvapilo, když přišly zprávy o tragické porážce krále Kazisvěta? Nikdo se nepodivil, nikdo neuronil slzičku. Všichni věděli, že vojenské úspěchy výbojného krále jsou sice barvité a košaté, pokud jde o slova, ale poněkud blednou a na úbytě zacházejí, když jde o činy.
     Zraky všech království Pohádkové říše se upínaly k jeho sousedu. Král Miroslav, tak často oslavován jako vzor všech rytířských ctností. I když sám nebyl přítelem meče, byl mužem povahy vlídné a smírné, nikdy by nenechal nepřítele drancovat svou zemi a nemilosrdně vraždit svůj lid. Ještě ani nevychladla těla padlých na bitevním poli a král Miroslav shromáždil své vazaly a sebral zbrojný lid, i poselstva k mnohým přátelům vyslal – pouze princ Velen ale jeho prosby vyslyšel a se svým vojskem přitáhl na pomoc.

     Mnoho mužů vytáhlo v královském vojsku bránit svou zem, svůj domov a své rodiny. A v jejich čele dva vznešení králové na hrdých koních, sluneční paprsky tančily na pancířích jejich zbrojí, radost pohledět.
     Ale král Miroslav odjížděl s těžkým srdcem. Nerad se loučil s milovanou královnou, neustále pronásledován tušením, že i když říká, že se vrátí, nevrátí se. A oba dva to vědí.

O odvaze královny Lady

     Mladá královna seděla na vyřezávaném trůně a mlčky vyhlížela z okna. Přestože byla její tvář bledá a zastřená smutkem, neztratila nic z půvabu, pro který se dříve vedly války, zdála se jako políbená měsícem, jen zlatá hvězda na jejím čele zářila.

     Trůní sál byl jako vždy vyzdoben čerstvými květinami, vysokými okny dovnitř vpadaly provazce sluneční záře a na řadách židlí neklidně posedávala celá smečka královských rádců, mudrců a dvořenínů, přesto se zdál tichý a chladný jako nikdy. Jako by to ani nebylo tepající srdce šťastného království, ale honosná hrobka, která má chránit spánek jeho vládců po staletí.

     Sedět zanechaná osudu na pospas, byť na trůně svého chotě, vyhlížet k zapadajícímu slunci a čekat, až se v tetelení vzduchu nad obzorem objeví první obrysy jezdců, až k zámku dolétnou první zvuky trumpet a obdivné výkřiky lidu, značící, že se jejich vládce vrátil.

     Takovou roli ji vyvolil dvorský mrav.

     Ale Lada, královna se zlatou hvězdou na čele na slova mravokárců nikdy moc nedala. Sotva prach zvířený nohama zbrojnošů sedl, povolala všechen lid do královského města, pod ochranu kamenných hradeb. Sama procházela mezi lidem, těšila je dobrým slovem a zažehnávala spory dřív, než se stihly rozhořet.

     Vyslala poselstva do sousedních království. Věřila, že Miroslavova vojska zastaví postup neznámého nepřítele, ale radila, aby byli připraveni. Připraveni k útěku.

     Čas plynul, každá minuta se zdála delší než ta předchozí a hodiny se táhly celé věky, než se neochotně přehouply v dny.

     Vytoužené zprávy nepřišly.

     Žádné zprávy nepřišly.

     Nezbylo než se smířit, že nezbyl nikdo, kdo by je mohl přinést.

     Mladá královna uzavřela svůj žal v sobě. Nemohla nechat svůj lid napospas. Nemohla nechat Miroslavův lid napospas. Museli odejít, zamířit k jihu, s nepřítelem v patách….

O rudých potocích a lesích v plamenech
     Procházel jsem mnohými kraji a viděl, jak válka, smrt a zmar pohlcuje naši zem.
     Přišly dny, kdy utichlo švitoření ptáků ve větvích, kdy z lesů zmizely půvabné veverky zrzečky a svatojánská světélka ze strachu jen chabě pomrkávala z mlází. Do moudrých staletých stromů se zakously vojenské sekery a modré nebe se skrylo našim zrakům za šedivé kotouče těžkého smolného kouře.
     
     Viděl jsem mnohé.
     Viděl jsem několikero vladyků na bujných koních, vzpínajících se na zadních, zplavených potem a zpěněných pološíleným vztekem, štvát lesem bílou laň.
     Smáli se, když se jí šíp zabodl do štíhlé nožky, když klopýtla a téměř padla. Bodali koně do slabin, když se hnaná strachem vzepjala na roztřesených nohou a prchala dál.
     Smáli se, když na polštáři z nadýchaného mechu na břehu malé lesní tůňky vydechla naposledy. Kopyta koní zničila tůňku. Pramínek lesního potoka zbarvila nevinná krev.

     Viděl jsem, jak hodovali pod vrbou, na které při svitu měsíce oběsili ubohého vodníka.
     Viděl jsem, jak paloučky, nad kterými se v tanci lehce vznášely lesní žínky, zdupaly těžké vojenské boty.

     Vojenské šiky pověstí vypalovaly lesy i chalupy, drancovaly města, plenily paláce. Pán i kmán si před nimi byli rovni. Bok po boku zavřeli oči k věčnému spánku, když tiše spočinuli v mokrém hrobě, smutně klesajíce ke dnu jezera, kde na ostrově už nestálo víc než smutné trosky dřív krásného zámku.
     Nepřítel se valil naší krásnou zemí jako nákaza. Jako mor. Stejně neodvratný, stejně krutý a bezohledný, stejně smrtonosný.  

     Pohádkové bytosti umíraly na hrotech kopí nebo končily v řetězech, zotročeny a podmaněny nezměrnou silou pověstí.

     Barbarsky zpívali a smáli se, když chytali křehounké rusalky za vlasy a svázané je táhli do svých bitevních ležení. Běžně tichou nocí se ozývalo halekání vojenských písní a tichý pláč zajatých.

     Nebylo mezi námi síly, která by je dokázala zadržet. Se zhoubou vojsk králů Miroslava a Velena pohádková říše ztratila největší ozbrojenou sílu, kterou dokázala shromáždit. A s tím zemřela i naše naděje, že svůj domov ubráníme.

O příslibu na rezavých tlapkách
     Říká se, že naděje umírá poslední.
     Zoufalí lidé dokáží vdechnout život i těm nejzoufalejším myšlenkám. Vždyť kdo by uprostřed toho běsnění, které zmítalo našimi domovy, věřil, že vůbec kde na světě je místo, kam se ti ďáblové drancující pohádkovou říši nedostanou?

     Jak se ukázalo, všichni.

     Od úst k ústům se nesla ta tichá zpráva, bázlivě o ní prchajícím šepotaly staré smrky, ševelila v nenápadném vánku před svítáním do neklidných snů. A každý, kdo tu fámu zaslechl, ji vší silou držel při životě. Protože když i ta poslední naděje pohasne, co člověku zabrání lehnout si do mechu a tiše čekat, až si pro něj přijde neodvratné?

     Ani já sám už dnes nevím, kdo jako první vyprávěl o bezpečném útočišti. Snad to byla Krakonošova věrná sojka, snad jeden z loupežníků. Kdo by se díval na tvář posla, když přináší takovou zvěst? O místu, kde by náš bláhový útěk mohl skončit. O neznámém a záhadném světě, do kterého umí vstoupit jen jedna jediná pohádková bytost. Liška Ryška. Kouzelná liška, která boří hory, plní doly, staví mosty přes řeky a brody… Proč by nepostavila jeden i pro nás, takový, který by vedl do bezpečí?

     Mnozí se vydali po Lišce pátrat.

     Mnozí, hnáni bezhlavě vpřed mámivou vidinou, vběhli nepříteli rovnou náruče.

     Ale byli tací, kteří jako by beze stopy zmizeli z povrchu země…

     Všichni ale brzy poznali, že Ryška se nenechá najít, když sama nechce. Můžete ji hledat celé dny, volat, prosit, klít, ale nakonec to bude ona, kdo najde vás.

     Neúnavně, dnem i nocí křižovala Liška pohádkovou říši a stejně tak královna Lada na zlatohřívém koni. Pod jejím vedením vznikala rozmanitá skupinka uprchlíků putující do skal daleko na jihu za vidinou zázraku.

O mostech v mlze
     Cesta na jih byla dlouhá a strastiplná. Vrcholky hor, tyčící se na jihovýchodě, jako by se poutníkům vysmívaly. S každou mílí, kterou se trmáceli vpřed, se zdály o dobré dvě míle vzdálenější než kdy předtím. K čemu ale naříkat a klít, když není jiné cesty.

     Opuštěné horské průsmyky zatím nepadly do rukou nepřátel, ale nebylo pochyb, že to je jen otázkou času. Uprchlíci putovali dnem i nocí. Za zády nechávali planoucí lesy a umírající krajany, před sebou prchavou naději na záchranu. Nezbývalo věřit, než daleko v horách na ně opravdu čeká liščina cesta do jiného světa.

     Malé skupiny vyvolených ale nakonec vystoupaly až do tichého hájemství hor.

     Ryška už na ně čekala. Dlouhá puklina ve skále vydechovala jemné pramínky bílé mlhy a pulzovala nejasným měkkým světlem, zatímco liška neklidně přecházela sem a tam, rezavý ocas rozčileně pocukávající v rytmu jejích vlastních myšlenek: „Tak běžte, běžte, to chcete čekat, až nás tady všechny objeví?“

     Poslední pohled mohl poutník věnovat ztracenému domovu. Pak všechny jednoho po druhém pohltila mlha.

     Mlha přede mnou.

     Mlha za mnou.

     Mlha klesala až na mou hlavu a v hustých kotoučích se válela všude pod mýma nohama.

     Kráčel jsem neproniknutelným tichem po mostě. Vlastní hlas mi zněl slabě a roztřeseně, neochotný rozlétnout se mezi mosty dál než na pár kroků. To ticho nutilo i vlastní myšlenky bázlivě šeptat.

     Každý doufal, že přejít most je jen malý, poslední krok na cestě k naší záchraně. Jak moc jsme se tenkrát pletli. Co se zdálo být jediným mostem ponořeným v mlžném oparu bylo hotové bludiště propletených viaduktů, mezi kterými ani všechna lidská moudrost nedokázala najít cestu.

     Jiná ztracená duše mohla být takřka na dosah mé ruky a já bych o ní neměl ani tušení. Kolikrát ani nevím, že bych stanul na rozcestí, ale náhle se jiný most chvíli táhl po mém boku… křižoval nekonečné hlubiny pode mnou… táhl se mi nad hlavou…

     Ti, kterým osud přál, zabloudili až do nového světa. Lidského světa.

     Ti ostatní nespíš stále ještě bloudí po mostech v mlžné nicotě.

O novém světě

     Z vysokých pruhovaných věží se valily těžké kotouče bílé a tmavě šedé páchnoucí mlhy. Voda plynoucí řekou byla tmavá a na její hladině se vznášela bílá pěna jako zcuchané pavučinové záclony. Na kovovém sloupoví se s příchodem noci vlastní silou rozžíhaly pochodně bez plamenů. Po ulicích se proháněly burácející plechové kočáry.

     Je těžké být v tak neznámém světě, sám a bez přátel. To poznala královna Lada, když doprovázena dědem Vševědem, Jelenem se zlatými parohy a drakem jako první vyšla z mlžných mostů.

       

     Hladoví, zmrzlí a ztracení oslovili jednoho z těch podivně oděných měšťanů, pomoci se jim ale nedostalo, jen podezřívavých pohledů, posměchu a spílání. Netrvalo dlouho a objevili se jiní, lidé v černých stejnokrojích. Nebrali ohled na prosby ani na slova vysvětlení nebo omluv. A když vytasily tmavé obušky, bylo jasné, že musí být nějakou pokřivenou podobou stráží tohoto světa. Uprchlíci z pohádkové říše se museli znovu spasit útěkem.

     Bezradní se museli několik dní skrývat, stejně jako já, který zatím našel cestu z mlhy. Choulili jsme se pod mostem, po kterém se závratnou rychlostí řítil jeden kovový kočár za druhým. Společnost nám dělala jen zima, vlhko, špína a hlad.

     Nevzpomínám si, že bych kdy měl hlavu tak těžkou a bolavou.

     Byla to jen šťastná náhoda, že naši zoufalou skupinku zahlédla na jedné ze svých osamělých procházek kolem silnic dívka v bílých šatech. Nepoštvala na nás černé stráže. Nedivila se. Naopak.

     Tušila, kdo jsme a odkud jsme přišli a nejen to. Jako by sama byla jednou z nás, jakkoliv nemožné se to zdálo. Vždyť v naší říši se nikdy neodehrál tak podivný příběh, příběh o noční cestě domů, tragicky ukončené jedním z těch kočárů, kterým říkala automobily, o cestě, kterou musí bez oddechu procházet stále dál.

     Vyslechla si ale náš příběh a slitovala se nad námi. Odvedla nás do domu, kde jsme se mohli ukrýt. Byl sice temný a ošumělý, ale po těch pár dnech se nám zdál jako nejhonosnější palác. Zdál se skoro jako domov.

     Dívka v bílém nám nabídla jídlo a střechu nad hlavou, trpělivě vysvětlovala, na co všechno si musíme dávat v neznámém městě pozor. Nebyli to jenom strážní v černých stejnokrojích, kterým říkala policie. Každý člověk mohl být nebezpečný, nebyli zvyklí na kouzla a čáry, na mluvící jeleny a zlaté ptáky s planoucím peřím. Dokonce ani šlechtický titul si před nimi nevydobyde respektu, jaký si zaslouží…

     Konečně jsme ale měli alespoň něco. Sledoval jsem, jak královna Lada v zimě i dešti přivádí další zmatené a ztracené, kteří přicházeli z mostů. Mohla se o ně postarat.

     Mou prací je zaznamenat události, ale pero v mé ruce se zdá tak těžké. V uších mi hučí jako bych měl v hlavě uvězněný roj rozvzteklených včel. Sedím u krbu a přes ramena mám přehozenou hrubou houni, ale stejně se mnou třese zimnice.

     Cítím se tak unavený.

     Možná bych mohl alespoň na okamžik spát…

O temných dnech (epilog)

     Poslední dny byly zlé.

     Věřili jsme, že to nejhorší už je za námi, ale mýlili jsme se. Nikdo další se už z pohádkové říše nezachrání a my jsme znovu na útěku. Ví, kde se skrýváme. Zatím jsme jejich sílu odrazili, ale přijdou znovu a tou dobou už musíme být pryč.

     Snad nepůjdeme sami. Po odhalení nelítostného vraha v jejich řadách, který manipuloval námi stejně jako jimi, nás snad budou doprovázet i některé městské legendy. Jsou ve stejném nebezpečí jako my. Když nebudeme soupeřit, máme šanci.

     Ztratili mnoho přátel. Ani nám nezbývá než oplakávat padlé druhy.

     Přišli jsme o Jelena. Tolik jsme spoléhali na jeho sílu a rozvahu, až jsme neviděli okamžiky, kdy jsme měli být silní my pro něj. A za naši slepotu má každý z nás na rukou jeho krev.

     Přišli jsme o Mařenku, nevinný zmařený život.

     Přišli jsme o Lišku Ryšku, naši průvodkyni, s jejíž smrtí pohasla i naše cesta zpět.

     Domů se už nikdy nepodívá ani Zlatohřívák, kterého suroví vrazi v bílých pláštích připravili o jeho kouzelnou podstatu. O osudech Draka, který se vydal zachránit mladou Krkavčici ze spárů Dědka Krvavého kolena, nevíme nic.

     Zůstali jsme bez našich ochránců, ale nejsme úplně bezmocní. Na nebi našich osudů možná visí děsivě černé těžké mraky, dokáže se mezi nimi ale prodrat i pár tenkých paprsků zlatého slunce. Princ Bajaja zvládl vrátit moc svému kouzelnému meči. Můžeme věřit, že se na nás znovu bude usmívat Štěstí.

     Ovšem naší největší nadějí jsou ty děti. Dráče a liščata, která jsme vyrvali jednotkám pověstí. Zatím jsou příliš malí a vyděšení, ale postaráme se, aby se jim nic nestalo, i kdybychom za to měli platit dalšími životy. Nenecháme je zapomenout na příkoří, která jsme museli vytrpět, ani na kouzelný domov, kterého jsme se museli vzdát. Jednoho dne vyrostou. Jednoho dne získají moc svých rodičů.

     A pak znovu staneme na mostech v mlze.